Lenka Petrová

Lenka byla nejstarší ze tří sester. Od dětství byla společenská, přátelská a všemi nesmírně oblíbená. Ale ve škole nebyla vždy chválena, zejména z důvodu neplnění domácích úkolů, které se jí podařilo před přísnými rodiči zatajit, dodnes nevím jak, protože tatínek na školní přípravu velmi dbal. Měla už od dětství bohémskou povahu, díky které jí některé věci přišly nezajímavé a přízemní. Například klíče ztrácela snad každý měsíc :-)

Tyto vlastnosti však vyvažovala mnohými jinými. Od narození jsme byly vlastně stále spolu, kromě období, kdy byla v ozdravovně ve Cvikově a já později v ozdravovně v Jetřichovicích. Chodily jsme i do stejné školky, i když jen krátkou dobu, protože jako starší odešla ze školky dříve. Pak jsme navštěvovaly i stejnou základní (tehdy devítiletou) školu v Preslově ulici na Smíchově. Po ukončení základní školy se rozhodla pro střední ekonomickou školu ve Vinohradské ulici, kam jsem ji později následovala.

Dětství jsme trávily, později i s naší třetí sestrou Zlatou, na pražském Smíchově, kde rodina bydlela. Lenka byla velmi oblíbená i v období dospívání, byla vyhledávaná i značným množstvím chlapců, ze kterých si však pečlivě vybírala. Měly jsme spoustu společných zájmů. Od dětství jsme spolu jezdily na tábory. Mezi těmi byly zásadní tábory ve Velharticích, kde se nám později podařilo navázat vztah s tehdy novým kastelánem, a začala tím etapa brigád na hradě Velhartice.

Na dětství jsme společně rády vzpomínaly. I když se naše životy s věkem rozdělily, udržovaly jsme spolu trvalý kontakt a rády jsme jezdily do Skryjí nebo třeba za Zlatou do Itálie. Spojovaly nás i rodinné tradice – Velikonoce, Vánoce a Dušičky. Vím, že to, co píšu, vyznívá stroze, ale nedokážu popsat, kolik všeho jsme spolu zažily, kolik akcí, kolik „srandy“, kolik prostě neskutečných věcí. Noční vandr do Kutné Hory, cesty do Itálie, skryjské zážitky včetně dětských her, koupání v Berounce, courání po lese, tajné jízdy na kole na Křivoklát, turnaje ve vybíjené i ragby, lesní brigády, hraní na kytaru, táboření…

Ačkoli jsme byly hodně rozdílné, zažily jsme toho společně opravdu hodně a čas strávený s ní jsem vždy pokládala za mimořádný, stejně jako náš vzájemný vztah. Myslím, že to samé by řekla i Zlata. Byla skvělou tetou našim dětem (opět si dovoluji mluvit i za Zlatu) a do posledních chvil jsme spolu vzájemně sdílely naše životy.

— Káča

V roce 1986 se Lenka seznámila s Radkem. O rok později spolu připravovali táborovou hru pro turistický oddíl, což je velmi sblížilo. Již v roce 1988 se plánovala svatba, která se musela o rok odložit kvůli vojenské službě Radka.

Již před svatbou spolu bydleli v Petrské ulici, kde si upravovali byt po babičce – noční fronty na dlaždičky, vanu, umyvadlo… Pak byl dům v roce 1993 vrácen v restituci a rodina se odstěhovala do paneláku v ulici Trachtova blízko Farkáně. Na Farkáně se Lenka hned po táboře zapojila do vedení oddílu a táborů. Milovala les, jezdila na vandry a spolupořádala brigády oddílu a přátel na hradě Velhartice, kde se její dcera seznámila se svým budoucím manželem.

Velhartice v Pošumaví měly mimořádný význam v jejím životě. Přátelství s rodinou kastelána jí umožnilo opakovaně dva týdny hlídat hrad – starat se o čtyři malé děti, dva koně (jeden kousal a kopal, druhý rád utíkal), stádo ovcí, které se k potěšení děvčat tradičně bahnily, a o hradního náladového psa. V dalších letech byla předsedkyní občanského sdružení Hrad, které pomáhalo provozu hradu.

Ale pamětní desku by si Lenka zasloužila i v dalších komunitách, kde působila. Všude ji měli rádi.

Krize v manželství vyvrcholila rozvodem v roce 2007, kdy se s Radkem domluvili na tehdy docela nevídané střídavé péči – děti zůstávaly doma a střídali se rodiče. To trvalo až do plnoletosti obou dětí. Tím se završilo těžké vztahové období a dřívější manželé byli opět dobrými přáteli až do Lenčina odchodu. I když oba již měli nové partnery, scházeli se ke společným Vánocům i jindy.

Vlastně jsme se poprvé viděli v Lucembursku na Viandenu v srpnu 2009, kam ji vzala kamarádka Plšík jako obsluhu v lázních. Osudové to ale bylo týden po návratu v Blatně nad Chomutovem. Trvalo dost dlouho, než jsem poprosil Plšíka o její číslo. Cestou do Itálie. Pak už jsem se vždycky snažil v rámci možností s ní trávit co nejvíc času. Takže jsem jí různě dělal řidiče, když jela někam předvádět řemesla, jednou jsem po večerním návratu z Německa jel za ní do Tábora na slavnosti. V té době jsem ještě bydlel v Chomutově.

Zlom nastal v roce 2015. Přesně 1. 2. 2015 jsem se po vzájemné domluvě přistěhoval do Prahy.

Co na to napsat dál. Vztah jako na houpačce. Ale nemůžu si stěžovat. Ani jsem to nikdy nedělal. :-). Jezdili jsme na vodu (párkrát), na její milovanou chaloupku do Skryjí (které se i mně zařízly do srdíčka). Svého času ještě s maminkou, za kterou jsme jezdili i do domova za Budějovicemi. Starost o Skryje, výlety a podobně.

Někdy začátkem ledna 2022 jsem ji před kostelem sv. Václava požádal o ruku. Po chvilce váhání řekla ano. S podmínkou: Až jí narostou vlasy. Po první chemo jí nevypadaly. Když absolvovala druhou, kdy vypadaly a začaly růst, už jsme to nestihli.

Z toho smutnějšího soudku: prožili jsme spolu odchod tatínka, maminky, mojí maminky (kde se za mne ujala proslovu, protože jsem to prostě nezvládl), psice Míši, miciny Šmudly, psiska Jezze a miciny Márinky. Není toho zrovna málo.

A k její nemoci, asi takhle… Jel jsem na víkend pryč a vezl jsem kamarádku, jejíž syn právě odpromoval a byl na interně na Vinohradech. Povedlo se Lenku přesvědčit, aby popsala svoje potíže a poslala mu to. Odpověď přišla obratem. Kolotoč vyšetření, kdy některé prognózy vypadaly dobře a některé špatně. Všechno vlastně zlomila operace a následná histologie. Je to v hajzlu.

Podrobnosti nebudu rozepisovat. Dost z toho už sami víte.

Prostě a jednoduše. Díky synovi kamaráda Petrovi dostala Lenka šanci zažít svoje vnoučata a prožít s nimi co nejvíc času, který jí byl vyměřen. Dík patří i profesoru Buchlerovi z onkologie a Katce Trnkové, která nám moc pomohla.

A vlastně všem, kteří nám pomáhali a byli s námi. Je vás moc. Děkuju.

Díky tomu jsme mohli vyjet s Mlhovcema k moři do Itálie a vlastně i loni na podzim (2025) na týden do Florencie, kam jsme už dlouho chtěli jet.

Co napsat na závěr? Už jenom to smutné. Lenka odešla v klidu doma, kde jsem byl já a naše sousedka Jana, kterou Lenka požádala, pokud to bude možné, aby v posledních chvílích byla u ní.

Když odcházela, držel jsem ji za ruku a byl s ní. Jak už víte, odešla 27. 2. 2026 v 0.29 po cca 4,5 roce.

Lenka, Lenuška, Lenočka, Eleanor, Mamka Lamka, Moje Miloučká, Máti, Čiči Babi… a pořád je to jedna a tatáž výjimečná žena našich životů.

Od chvíle, kdy mě Lenky syn Vojta oslovil, abych napsala pár slov, marně přemýšlím, kdy jsem se s Lenkou setkala poprvé. Většinou si ta setkání pamatujeme; možná na přelomu dětství a dospívání? No, to není důležité. Já na ta data stejně nikdy moc nebyla. :-)

Přátelství jsme si s Lenkou budovaly postupně, až přešlo ve vztah, kdy jako kamarádky nemusíte být stále v kontaktu, ale stačí, že „víte o sobě“. :-)

Vždy budu s úsměvem vzpomínat, co jsme společně (a s ostatními) prožili na dlouholetých brigádách ve Velharticích, táborech pod hradem, vandrech do lesů, výpravách do hor, u táboráků s kytarami, při relaxu u moře, při tradičních oslavách Velikonoc (kdy jsme za povzbuzování Lenky do čtyř do rána zdobily vajíčka pro koledníky), při nesčetných Silvestrech, rozmanitých párty a oslavách narozenin. Byli jsme aristokrati, děti v pyžamech, volili jsme Miss, chodili na koncerty a do kin, pořádali pikniky v pražských parcích v tematickém oblečení – čím praštěnější, tím lepší – nebo později Lenkou vymyšlené „Večírky ženské vzájemnosti“. Vznešený název pro večírky kamarádek, kdy hostitelka žehlí prádlo a ostatní svorně štupují ponožky, klevetí, popíjejí anglický čaj a chroupají sušenky. A to je jen kapka v moři z toho, co jsme prožili.

Nic se nezměnilo ani s narozením Vojty a poté Kačky, naše dobrodružství pokračovala dál. Dnes obdivuji, co jako děti s námi všechno vydržely. Byli jsme parta bláznivá a bezstarostná, ale stálo to za to!

Dodnes jsme z té naší partičky všichni přátelé. A já cítím, že na tom má Lenka obrovskou zásluhu tím, jaká byla.

Milá, vtipná, usměvavá, plná energie, moudrá, laskavá, vstřícná, milující a milovaná, empatická, ale především neskutečně statečná žena, maminka, partnerka a kamarádka, kterou bych přála každému v životě mít. A my to štěstí měli.

Všichni teď máme v sobě smutek a možná vnímáme i trochu nespravedlnost, ale:

„Neboj se, čas ty rány zhojí,
je nejlepší fáč,
pokaždé rvát se za něj stojí,
ať jsi snílek nebo rváč…“

slyším, jak Lenka zpívá u ohně…

Lenuško, jsem vděčná, že jsi byla součástí mého života, u zrození Kubíka (mého syna), mojí největší a nejvěrnější krasobruslařskou fanynkou a oporou v dobrém i zlém. V mém srdci budeš mít už navždy svoje místo.

— Anička

Lenka Petrová se přihlásila do výběrového řízení na místo vedoucí sekretariátu budoucího Ústavu slavistiky a východoevropských studií FF UK 4. prosince 2000. Zaujala ji ironická formulace, že nabízíme „nenapodobitelnou atmosféru, vzdálenou od shonu komerčních sfér“, Lenka kontrovala neméně odlehčeným „nestrukturovaným životopisem“.

Následující čtyři roky měla zásadní a jedinečný, diskrétní a přitom extrémně osobní vliv úplně na všechno: stala se duší, srdcem, lávou, motorem, plachtou, kormidlem, ohniskem, majákem, palubou i podpalubím, ohněm i hasicími přístroji, generálním štábem i deeskalačním facilitátorem, terapeutem i sakristií našeho pracoviště — nikdy předtím ani nikdy potom jsem nic podobného nezažil a i nejstručnější popis by musel mít rozsah aspoň pár desítek stránek. Lenka byla nenahraditelná, jedinečná, nezapomenutelná.

Když ji po mém odvolání z řídící funkce začali šikanovat, zeptal jsem se tehdejšího děkana FAMU Michala Breganta, zda by pro ni neměl místo. Na přesnou formulaci si nepamatuju, ale Michal odpověděl 23. listopadu 2004: „Tu ženu, o níž píšeš, bych rád poznal… Myslím, že bychom tu pro ni něco mohli najít.“

— Tomáš Glanc

První den se jí nepovedl, zapomněla si občanku, tak si pro ni utíkala, a pak to byla ještě nějaká nepovedená maličkost a řekla mi: „Maru, mne vedoucí hned další den vyhodí, to jsem se uvedla.“ A vedoucí, paní Eva Šustová, mi naopak řekla: „Všimni si, jak ta Lenka se vším bojuje, nic nevzdává, moc se mi líbí.“ Na to si vzpomínám, jako by to bylo dnes. A měla pravdu.

Lenka byla velmi oblíbená, laskavá a každému vyšla vstříc. Uměla vytvořit kolem sebe milou atmosféru. A navíc s ní byla i legrace.

Dělala knihovnici – a tenkrát nebyly žádné mobily, internet ani AI. Za ní chodili nejen lékaři z ÚHKT, ale z celé VFN i z celé Prahy. Lékaři potřebovali zjistit ten a ten článek, tu a tu knihu – a včera bylo pozdě. Naše knihovna měla hodně hematologických časopisů, často jsme byli jediní, kdo je měl, takže se dveře netrhly.

Pokud jsme požadované neměli, musela zjistit, kde se dotyčný článek nachází – v prostředí fakult, v jiném městě republiky či v zahraničí. Pak se napsala MVS nebo mezinárodní výpůjčka a titul si tímto způsobem vypůjčit. Popsala jsem to jen zhruba – vůbec to nebyla práce pro jednoho člověka, takže jsme Lence samozřejmě pomáhaly, a rády.

Lenka bude moje svědkyně! Možná by mnohé mohlo překvapit, proč má jít „macecha“ za svědka dceři partnera? Ale pravda je taková, že nikoho lepšího jsem si přát nemohla a bude mě vždycky mrzet, že jsme nestihly uskutečnit tento společný krok.

Věřím, že i když ji s Petrem nebudeme mít po boku, zařídí nám parádní počasí a dohlédne, aby vše bylo tak, jak má. Ostatně nás v posledních dnech ubezpečovala, že to bude všechno úplně v pohodě a že se nemáme čeho bát.

Táta nám Lenku poprvé představil v roce 2012 na dovolené na Orlíku. Člověk by si mohl myslet, že děti novou členku rodiny nepřijmou, budou se zdráhat a budou mít puberťácký připomínky. Ale stejně tak, jak nás přijala s otevřeným srdcem ona, tak i my ji.

Mimochodem, dokonce i setkání s naší mamkou Vlastou bylo překvapením a k údivu všech, jelikož si obě ihned padly kolem krku. Nejednou mi vyprávěla, že setkání s ní bylo, jak kdyby se setkala se svojí dávno ztracenou sestrou. Zkrátka, Lenka si cestu do naší rodiny udělala na první dobrou.

V roce 2015 se Lenka a táta poprvé potkali s Péťou. Jak u nich je a bylo zvykem, další člen byl do rodiny přijat s otevřenou náručí hned po první návštěvě. Postupem let následovaly společné víkendy, výlety a dokonce i dovolené, kde se vždy setkala celá naše rodina, dokonce i ta zvířecí.

Nedá se slovy popsat, jak moc pro mě znamenala a vždycky znamenat bude. Často jsem o ní mluvila jako o nevlastní mamce a ona o mně jako o skorodceři. Málokdy v životě potkáte člověka, za kterým můžete jít s jakýmkoli zádrhelem, jít si k němu pro radu nebo jen ubezpečení, že děláte něco správně. Ale za ní jsem mohla, kdykoliv a říct jí cokoliv. Vždy mě přijala, poradila, nesoudila a k tomu přidala i nějaký veselý příběh ze života.

Myslím, že můžu za celou naši rodinu vyjádřit vděk za to, že Lenka byla, je a bude nesmazatelnou součástí našich životů.

— Kristýna, Péťa, Marťas, Kačka, Ondra, Maky, Vlasta